Pohádková paní chůva

Dobrá chůva ví: když si dáš lžičku cukru, hořké polyká se líp… (Mary Poppins)

Skočit z bláta do louže

Když jsem kdysi odešla od svého prvního manžela, měla jsem jen optimismus pramenící z nezkušenosti, úžasnou tříletou dceru a pronajatý poloprázdný byt (na těch pár krámů, co tam bylo, jsem splácela půjčku). Krom toho ještě práci, která mi dávala jakous takous reálnou naději, že tohle dobrodružství ustojím.

Kousek od našeho domu byla parádní školka, kam jsem přihlásila dceru. Odjakživa se tam těšila a před užaslými zraky  maminek naříkajících a plačících dětí mě v šatně už od září uklidňovala: „Jdi do práce, mami, a nebuď nervózní. Já to tu zvládnu, vůbec se neboj. Dám ti pusu a ty už jdi.“

Jenže i úžasné dcery, co naplat, podlehnou školkovým virům a bakteriím. Během prvního roku školky byly týdny s viry skoro častější než týdny bez virů. Práce, má jediná naděje, vyžadovala mou neustálou přítomnost a slovo jako „paragraf“ ve smyslu volna určeného k péči o nemocné dítě patřilo u mých šéfů k neznámým výrazům. Rodiče, kteří rádi pomohli o víkendu, ve všední dny pracovali.

Následující zimu tak zůstala většina peněz, které jsem vydělala, u slečen a dam, které k nám chodily hlídat, a agentur, které je vysílaly. Záhy se ukázalo, že v názorech na výchovné preference se s dcerou dost rozcházíme (je vám snad jasné, že dítě jako ona rozhodně MĚLO co říci k psychologickému profilu žen, které ji budou opatrovat!)

Generační rozdíly Zatímco já jsem byla unešená ze starší paní, která mi vždy nejen pohlídala dítě, ale ještě vzorně uklidila a vyžehlila, dcera brblala. „Jestli chceš mít doma pořádek, objednej si ještě uklízečku!“ , uzavřela naši diskusi. Ona sama preferovala mladší, kreativní chůvy, které by měly větší smysl pro zábavu než pro nudné udržování pořádku.  Zůstávaly po nich všude pastelky, odstřižky papírů a korálky. Jedna kreativní slečna byla zábavou s mou dcerou tak zmožená, že usnula v její posteli. Dcera ji zastlala peřinami a když jsem přišla domů, seděla u ní, vyprávěla jí pohádky a hladila ji po vlasech. Občas se samozřejmě stalo, že chůva nedorazila vůbec. Jako jednou, kdy mě paní z agentury zaměnila s jinou klientkou. Ta měla stejné jméno jako já, ale nebydlela v Krouzově ulici v Modřanech, nýbrž v Krausově ulici v Letňanech. Ve stejném patře jako já. I ona měla malou holčičku a občas si objednávala chůvu. Tím tato nepravděpodobná náhoda končila, ten den si paní nikoho neobjednala a poslala roztrpčenou chůvu pryč. Chvíli trvalo, než se omyl vysvětlil, a než paní dorazila z Letňan do Modřan, bylo poledne.

Konec dětství

Časem jsme si s dcerou vyvinuly celý spiklenecký dorozumívací systém, kterým jsme příchozí chůvy hodnotily. Palec dolů, palec nahoru, oči v sloup, pokývání hlavy. Než si chůva pověsila kabát a odložila kabelku, my jsme měly jasno.

Žádnou pohádkovou paní s kouzelným kufrem k nám ten správný vítr nikdy nepřinesl. Některé „hlídačky“ jsme si oblíbily více, jiné méně. S každým rokem ve školce virů a nemocí ubývalo, později zůstaly už jen paní „na vyzvedávání“ a časem jsme i tohle zvládly samy. Jednoho dne byly prostě všechny chůvy, paní a slečny na hlídání fuč, a s nimi i dětství mé dcery.

Epilog

Dnes už je tahle dcera velká a dospělá, a při studiu si sama přivydělává hlídáním a doučováním dětí. Nikdy jsme o tom nemluvily, ale jsem si jistá, že přesně vím, kterým typem chůvy je. Jo jo, hádáte správně. Košile vám nevyžehlí, ale ještě dlouho bude všude plno malinkých korálků. A já si – s odstupem času – myslím, že je to tak přece jenom správně. Jak říkala nejlepší ze všech chův, nedostižná Mary Poppins: v každé práci přece musí být kousek zábavy! J